Balada o běžné cestě aneb vzpomínka nejen na J. Tyrpekla:

I.

Nábřeží J. kapitána,

pomník tam je cyklistovi,

temná příběhu je strana,

kdo ho srazil, kdes si hoví.

Ujel, zdali někdy poví,

Co cítil? Proč se zdejchnul hned?

Kdy pousmál se naposled?

Kdy měl klidné noci, rána?

Jaký byl událostí sled,

na jehož konci je rána.

II.

 Klová malá šedá vrána,

překladatel už je nový,

starému zvonila hrana,

už nikomu neodpoví.

Radil-li, nešetřil slovy,

měl velké plány, dobrý vzhled,

řidička snad i drží střed,

smetla ho, je konec pána,

holt je to příběh mnoha běd,

na jehož konci je rána.

III.

 Život drží křehká brána,

helma zbrzdí sem tam rovy,

někdy život drží lana,

někdy nitě – bez obnovy.

Celý svět je jaksi snový

a teče více nežli med,

sladký je – i je v něm jed.

Práva často pošlapaná

rozsudek znají jako led,

na jehož konci je rána.

IV.

 Bodový systém není vřed,

as skřípe cos – však míří vpřed,

aspoň pravidla jsou dána.

Snad chaos není nadohled,